Tohle přání z dětských úst slýchá denně bezpočet rodičů. Někteří zareagují okamžitě kategorickým a nekompromisním odmítnutím, jiní podmíní splnění touhy dítěte nějakým těžkým úkolem (na vysvědčení samé jedničky), další zodpovědně zvažují, co by vlastnictví psa znamenalo pro rodinu a okolí. Jsou ale i tací, kteří přání dítěte uvítají s více či méně skrývanou radostí, protože po psu sami již dávno touží a dosud neměli odvahu svůj záměr realizovat nebo se dokonce vzepřít odmítavému postoji partnera. Děti rodičů, kteří sami vyrůstali se psem, nacházejí zpravidla více pochopení než děti z rodin, kde nikdy pes nebyl. Zkusme se zamyslet nad tím, proč tolik dětí touží mít psa a také nad klady a zápory soužití s psím kamarádem.
Stále více dětí dnes vyrůstá jako jedináčci nebo v neúplných rodinách či v rodinách, kde jsou oba rodiče celý den zaměstnáni. Nedostatek času pro děti a pro jejich - z pohledu dospělých - naprosto nedůležité starosti se mnozí rodiče snaží kompenzovat materiálními vymoženostmi: dovolenou na zajímavém místě, pěkným bydlením, značkovým oblečením, počítači, mobily ... Ale kdo dokáže spočítat, kolik úpěnlivých dětských přání, především nemateriálního rázu, zůstává nevyslyšeno a nesplněno?

Zvířata a učení:
K tomu, aby z malého dítěte vyrostl správně sebevědomý a samostatný člověk, který dokáže dobře plnit vlastní povinnosti a převzít zodpovědnost za druhé, který je schopen hlubokých citů a správné sociální komunikace, je zapotřebí spousta učení. Jakým způsobem se děti učí?

• Stálou verbální i neverbální komunikací samy se sebou, s věcmi, zvířaty a lidmi.

• Úspěšným i neúspěšným zkoumáním okolního prostředí.

• Pozorováním a procvičováním pozorovacích schopností.

• Vyjadřováním svých názorů a pocitů.

• Konflikty vedoucími k řešení problému.

• Účelovým chováním a orientací na cíl.

• Příkladem a důvěrou.

• Pokusem a omylem.

• Otázkami a odpověďmi.

• Hrou a radostí, proměnami a podněcováním fantazie.

• Sympatizováním, spoluúčastí.

• Porozuměním a odpouštěním.

Všechno, co toto učení podporuje a usnadňuje, je pro děti ohromným přínosem. Přestože žádné zvíře nemůže nikdy nahradit rodiče, jsou domácí mazlíčci významnou, vědecky prokazatelnou a dětmi velmi žádanou výchovnou pomůckou. Děti si totiž ve světě zvířat libují. Zvířata jsou v centru jejich zájmu od nejútlejšího věku – nacházejí je v hračkách, knihách, časopisech, v televizi, vypravují se za nimi do ZOO. Nejoblíbenější pohádky jsou ty o zvířatech a děti je vydrží poslouchat pořád dokola. Vzpomeňte jen, kolikrát jste svým ratolestem vyprávěli o Smolíčkovi a jeho ochránci jelenovi, o Budulínkovi a proradné lišce, o Karkulce a zlém vlkovi. Pro děti jsou zvířata samozřejmostí patřící k životu. Je pro ně proto nepochopitelné a bolí je, když od rodičů žádné zvíře nedostanou. Každé dítě má své oblíbené zvíře a dokáže dobře popsat, co na něm obdivuje. Většina dětí se ráda dívá na pořady o zvířatech v televizi, příběhy o zvířatech si děti čtou také v knihách a časopisech. Tyto příběhy bývají čteny s velkou pozorností, a proto si je děti dobře zapamatují. Často je pak ještě vyprávějí ostatním dětem, čímž se přečtená fakta ještě lépe naučí. Věci, které má člověk rád, se učí mnohem snáze než ty ostatní. Informacemi, kterými se děti rády zabývají, si dobře trénují paměť. Zvířata tedy podporují nejen pozorovací schopnosti, ale také paměť, a pak, když dítě své zážitky nebo poznatky vypráví druhým, také vyjadřovací schopnosti.

Pes očima dítěte
Ze všech domácích zvířat bývá nejžádanějším tvorem pes. Je to dáno jednak veskrze kladným vztahem lidské společnosti k tomuto druhu (dítě ze všech stran slyší, že pes je nejlepší přítel člověka), jednak „všestrannou použitelností“ psa pro dětské potřeby. Je doma, když se dítě vrací ze školy, ale může jej vzít s sebou i ven nebo na návštěvu ke kamarádovi. Dají se mu bez obav svěřit všechna tajemství, je parťákem pro rošťárny, a zároveň dokáže ochotně plnit povely a učit se nejrůznější krkolomné kousky. Je mu úplně fuk, že jeho malý kamarád dnes dostal čtyřku, nevyčte mu, že jde pozdě, nezlobí se, že se umazal – vítá jej vždy stejně radostně a upřímně. A vždycky má pro něj dost času.
Děti si psa většinou idealizují, přisuzují mu někdy vlastnosti a schopnosti, které při nejlepší vůli mít nemůže. Očekávání, která děti vkládají do psa, jsou mnohdy odrazem jejich zklamání z chování rodičů, jsou nastaveným zrcadlem nám, dospělým. Německý psycholog Reinhold Bergler prováděl rozsáhlý průzkum mezi třemi stovkami dětí prvního stupně základní školy, aby zjistil, čeho si děti na svých psech nejvíce cení. Zjistil, že psi mají v očích dětí všechny důležité ctnosti a atributy, které by měli mít, ale často nemají, jejich rodiče a ostatní dospělí. V následující tabulce jsou shrnuty některé zajímavé výsledky jeho výzkumu:

Pes očima psychologů a vychovatelů
Partner k popovídání: Pro dítě je nesmírně důležité mít někoho, komu se může se vším svěřit. Rodiče považují mnohé z toho, co dítě vypráví, za nedůležité a banální, ale pro dítě je důležité všechno, co chce a dokáže říci. Neberou-li to dospělí vážně, děti si připadají nepochopené, zlobí se, reagují afektivně a vzniká konflikt. Nejčastější situace, ve kterých děti vyhledávají psy, aby se jim svěřily, jsou:

• hádky s rodiči,

• hubování, výčitky, tresty,

• smutek a starosti,

• roztržky s kamarády,

• zákazy (televize, počítač, návštěva kamaráda),

• neshody mezi rodiči navzájem.

Zajímavé téma konverzace: Návštěvy rodinných přátel a příbuzných jsou pro děti nudné, nemají se o čem bavit. Pes je vděčné téma – dítě se zapojí do hovoru a není mimo, ale naopak v centru dění. Zároveň se cvičí ve vypravěčském umění.
Zdroj pocitu sounáležitosti: Dítě, které prožívá se svým psem každodenní radostné i smutné příběhy, se díky tomu zařazuje do velké skupiny „pejskařů“, se kterými si vyměňuje jak letmé pozdravy a úsměvy, tak také zkušenosti a postřehy. Může sem patřit i rodič, který měl také v dětství psa a dává k dobru své historky, spolužáci, kteří chodí se svými psy společně na procházky, kamarádi ze cvičiště, sousedi. Pocit, že někam patří, že ho ostatní berou, je pro rozvoj osobnosti dítěte nesmírně důležitý.
Dárce nezištné a nekritické lásky: Přestože rodiče své děti milují, mnohdy jim to nedokážou dát dost srozumitelně najevo. Ve snaze dítě správně vychovat stále moralizují, napomínají, kárají, vyčítají, trestají. Dítě pak trpí pocitem, že není dost dobré, že nesplňuje očekávání. Když se s podobným přístupem setká u učitelů a dokonce i spolužáků, jak si má věřit, jak si má samo sebe vážit? Podívejme se na začátek tabulky – děti si na svém psu nejvíce cení toho, že je doma vždy radostně vítá, hraje si s nimi, je tu jen pro ně. A to šlo ve výzkumu jen o zdravé děti. Roztřesená dušička dětí nějakým způsobem handicapovaných touží po balzámu v podobě otevřeně dávané lásky a radosti ještě mnohem intenzivněji.
Pomocník k uvědomování si vlastní důležitosti a učení odpovědnosti: Péče o psa je v mnoha rodinách konfliktním tématem. Děti často neplní všechny povinnosti, které slíbily převzít, když o psa žádaly (krmení, procházky, péče o srst, čištění misek a pelíšku, uklízení po psovi) a z toho často pramení rodinné hádky a výčitky dospělých. Jako všechny povinnosti, i tyto se musí dítě postupně naučit, a to vyžaduje hodně trpělivosti, lásky a času. Pokud rodiče připomínají povinnosti slovem „musíš“ (ho jít vyvenčit, ho konečně učesat, mu umýt misku), setkají se zpravidla se vzdorem. Stačí ale říci: „Když Alanovi nebudeš dvakrát denně měnit vodu, může vážně onemocnět“, a dítě přijme odpovědnost daleko snáze. Vidí, že zdraví a dobré prospívání svého kamaráda má ve svých rukou. Chce, aby se pejskovi dařilo dobře, a obvykle se odhodlá pro to něco udělat.
Prostředek k nabytí sociální a komunikační kompetence: Prostřednictvím psa se dítě učí sociálnímu chování ve skupině: akceptovat druhé a respektovat jejich teritorium, jejich pocity a nároky, vyrovnat se s vlastním egoismem, zacházet se svými pocity a emocemi, získávat soucit a sympatie druhých. Aby děti mohly žít v určitém prostředí, musejí se umět se svým okolím dorozumět, být schopny dialogu. S pomocí psa se bez rozpaků a studu cvičí ve verbální, ale i neverbální komunikaci, např. v pozorování a interpretaci mimických projevů druhých a správné reakci na ně, v braní ohledu na potřeby a přání druhých, v umění sdělit vlastní pocity a prožitky výstižnými slovy, v řešení konfliktních zájmů a přání pomocí kompromisů.
Zdroj rozčarování a nepochopení: Každodenní péče o psa není už tak příjemná jako hra, zvláště když povinnosti kolem psa vyžadují omezení některých dalších oblíbených aktivit. Vlastnictví psa bývá mnohdy spojeno i s řadou nepříjemností. Dítě náhle vidí, že ne všichni lidé vnímají psa pozitivně. Psa není možné brát všude s sebou a rozloučení se psem po dobu pobytu v prázdninovém táboře nebo na dovolené bývá pro dítě smutné. Někdy se zase pes nechová tak, jak by si dítě přálo – a dítě najednou samo zakouší pocity zklamání z toho, že jeho příkazy nejsou respektovány nebo že pes zničí některé z jeho věcí. Prožívá, jaké to je, když ho někdo neposlouchá. Není vůbec na škodu, že dítě prostřednictvím psa pozná i stinné stránky jeho vlastnictví. Naučí se tak, že příjemné a krásné prožitky se v životě střídají s trampotami a svazujícími povinnostmi. A rodiče mají ideální příležitost stát se pro své dítě v těchto případech spojencem a rádcem namísto abstraktního vysvětlování.
Klíč k porozumění životu: Když je pes nemocný, děti to velmi prožívají, litují ho a soucítí s ním, většinou ho chtějí doprovázet k veterináři. V takové situaci jsou připraveny udělat pro svého psa všechno, i věci, které by jinak dělaly s odporem. Pokud pak onemocní blízký člověk, nebudou zaskočeny, ale budou se snažit mu zcela analogicky pomoci, aby se zase brzy uzdravil. Zvláště bolestným zážitkem je pro děti smrt jejich psa. O smrti se v naší společnosti často nemluví a lidé, zvláště děti, na ni nejsou připraveni. Prostřednictvím zvířete může dítě poznat zcela přirozeně životní běh od lásky a zrození, vyrůstání a dospělosti, přes nemoc ke smrti. Po smrti milovaného zvířete si děti ještě dlouho nesou v duši vzpomínku na nekonečný pláč, pocit lítosti a opuštěnosti. Ačkoli to vypadá krutě, takovéto hluboké prožitky významně přispívají ke správnému formování lidského charakteru.

Důkladná příprava se vyplatí
Aby byl pes pro dítě opravdovým přínosem a dokázal splnit alespoň část z pozitiv zmíněných výše, nesmí se podcenit příprava. Je třeba zvážit, zda rodina svým způsobem života skutečně splňuje podmínky pro vlastnictví psa. S koupí psa by měli souhlasit všichni členové rodiny a mělo by být předem jasno, kdo převezme jaké povinnosti, kam se psem v době dovolené atd. Také je třeba si uvědomit, že vlastnictví psa se odrazí na rodinném rozpočtu – nejde jen o výživu, ale také o veterinární péči, poplatek městu, jízdné v hromadné dopravě apod.
Důležité je vybrat nejen správné plemeno, ale v rámci plemene i správného jedince, který dobře zapadne do rodiny. Vyplatí se nic neuspěchat a poohlédnout se po zkušeném a zodpovědném chovateli, který se vyzná v charakterech psů a dokáže poradit při výběru i při výchově štěněte. Rozhodně doporučuji rodičům pročíst literaturu týkající se výchovy a výcviku psa a od začátku vést štěně důsledně ke správným návykům.
Důležité je i důkladné poučení dětí. Dítě, zvláště malé, zhruba do 10 let věku, není pro psa ve smečkové hierarchii jedincem s vyšším postavením. Vnímá je jako partnera ke hrám, toleruje jeho neohrabané chování, ale v některých situacích v něm vidí konkurenta a může zavrčet nebo i chňapnout. Nejčastěji se jedná o případ, kdy pes něco jí a dítě by mu to chtělo vzít, ať už z misky nebo nějakou nalezenou „dobrotu“ venku. Dalším příkladem možného střetu je oblíbené místo k odpočinku, hračka, ale také třeba násilná manipulace (snaha psa zvednout) nebo tělesné potrestání. O těchto situacích je nutné s dětmi předem mluvit a naučit je, jak se správně zachovat, aby nedošlo k pokousání. Jen tak bude pes pro celou rodinu jednoznačným přínosem.

Použitá literatura:
Reinhold Bergler: Warum Kinder Tiere brauchen. Verlag Herder Freiburg, Breisgau 1994.

MVDr. Hana Žertová
Etologická poradna
Fillova 14
638 00 Brno
www.chovani.info